Včelaři ze Zlaté Olešnice

Stránky základní organizace ČSV ve Zlaté Olešnici

Pyl

V pouzdrech prašníků ve květech jevnosnubných rostlin tvoří se prášek zvaný [Pyl], složený z drobounkých, mikroskopických zrnek, jež nazývají se zrnky pylovými. Pylová zrnka, jakožto samčí elementy rostlinné určená jsou k tomu, aby se dostala ve květech na bliznu pestíku, resp. k ústi (mikropyle) mladých zárodků semenných, za účelem oplození. Pylová zrnka (grana pollinis) jsou buňky zpravidla kulaté nebo sféricky čtyřstěné, řidčeji elliptické (na př. Pelargon ium, podlouhle elliptičné (Ruellia anisophylla) neb hranolovité (Alopecurus pratensis). Blána jejich namnoze skládá se ze dvou vrstev; vnější zkutikularisované, žlutě neb hnědě, řidčeji fialově zbarvené, t. zv. exiny, jež nejčastěji na zevnějšku vybíhá ve ztlustliny bradavkovité, kolcovité, listnovité, hřebenité atd., vnitřní pak ryze cellulosní, hladké, t. zv. intiny. Na některých okrouhle opsaných místech povrchu exina chybí neb jest jen slabě vyvinuta; to jsou místa světlejší, kudy pylové zrnko klíčíc vyhání v pylový vak a jež se nazývají klíčními póry. U jednoděložných vyskýtuje se jeden, u spoluložných, kakostovitých, čískonosných a j. tři, u slézovitých, svlačcovitých větší počet klíčních pórů. U dýně (Cucurbita) okrouhle obříznuté partie exiny při klíčení pylového zrnka v podobě víček intinou se pozvedají. Nahosemené rostliny vyznačují se pylovými zrnky, jež na dvou místech mají exinu vakovitě od intiny zdviženou a prostor tento vduchem vyplněný, pročež zrnka ta obzvlášť k dalekému roznášení větrem způsobilá jsou. Plasma pylových zrnek jest hustá, zrnitá a promíšená často zrnký škrobovými nebo kuličkami tukovými. Padnou-li do vody, zrnka pylová pukají ráda, lze je však v cukerném roztoku určité koncentrace udržeti neporušené, ba i k vyklíčení je přiměti. Takový roztok cukerný ke klíčení vhodný nalézají pylová zrnka na lepkavém povrchu blizny u rostlin krytosemených neb v ústí (mikropyle) mladého zárodku semenného u nahosemených. Za těchto příznivých okolností pylové zrnko klíčí, t. j. vyhání místy napřed určenými, t. zv. klíčními póry, dlouhé vlákno zvané pylovým vakem, jež na způsob nějakého parasitického vlákna houbového (hyfy) prorůstá k vaječné buňce. U nahosemených děje se to cestou kratší, t. j. od mikropyle skrze jádro vaječné až ke kličnímu vaku, kdežto u krytosemených pylový vak prorůsti musí celou bliznou (po případě i čnělkou, je-li přítomna) až do dutiny semeníka k vajíčku a jeho mikropyle. V pylovém vaku nalézají se buď dva spermatozoidy (u cykasovitých a nahosemené Ginkgo) anebo dvě nahé, bezbrvé, patrně ztrátou brv ze spermatozoidů povstalé buňky okrouhlé, jež zovou se buňky generativní. Tyto samčí buňky obojí, jakmile pylový vak proroste až do vaku klíčního, vystoupí otvorem povstalým na temeni pylového vaku ven a jedna z obou buněk splyne s buňkou vaječnou, smísivši svou plasmu s plasmou její a tolikéž své jádro s jádrem jejím. Oplozená takto buňka vaječná obklopí se blanou a poskytne dělením opětovaným zárodek nové rostlinky čili embryo. Spermatozoidy a generativní buňky nahosemených rostlin vznikají ze zakrslého prvoklíčku, tvořícího se již před vypylením prašníku v každém pylovém zrnku. Prvoklíček ten rovná se úplně prvoklíčku, jaký tvoří se v mikrosporách kapraďorostů (Pteridophytů) různovýtrusých a tudíž také pylová zrnka zcela se rovnají mikrosporám těchto rostlin. U krytosemených rostlin prvoklíček redukován ještě více, tak že blanou obdaná antheridiální buňka ani již se netvoří, nýbrž v pylovém zrnku volným novotvořením hned nahá buňka a z této obě generativní buňky dělením vznikají.-Pylová zrnka povstávají v prašných pouzdrech rozdělením jistých t. zv. mateřských buněk ve čtyři (počtveřením). Může pak v případech výjimečných se státi, že toto rozdělení není úplné, t. j. že pylová zrnka po čtyřech (v t. zv. tetrádách) zůstávají spolu jako slepena (u orobince, pěnišníku). Jindy i větší počet zrnek může spolu býti slepen (8, 12, 16 u Mimosaceií), ba u některých Orchideií a Asclepiadeí všecka zrnka stmelena jsou spolu jakousi hmotou voskovitou v pletivo parenchymatické. Tak povstává těleso kyjovité t. zv. brylka (pollinarium), vybíhající dole ve stopku, jež zakončena jest lepkavou žlazou. Brylka pak snadno může býti z prašného pouzdra vytažena (na př. hmyzem, jenž hlavou o prasník zavadí). Padnuvši na bliznu z četných svých zrnek vyhání pylové vaky do pletiva blizny vrůstající. Způsob, kterým zralý [Pyl] z otevřeného prašníku dostane se na místo svého určení (buď na bliznu nebo přímo k mikropyle) nazývá se opylení. Aby opylení dosáhlo účelu svého, t. j. zúrodnění vajíček, na němž závisí vývoj semen, k tomu jest potřebí několika podmínek: předně, aby zralý [Pyl] v čas (dokud jest klíčivý) přenesen byl, dále aby blizna nalézala se ve stavu vhodném ku příjetí [Pyl]-u, v té obyčejně krátké době totiž, kdy povrch její od secernujících bradavek (papill) jest zvlhlý a namnoze též lepkavý. Totéž platí ostatně i o vajíč kách nahosemených, která ve stavu opylení a zúrodnění schopném mají ústi mikropyle vlhké. Tato podmínka současné zralosti obou ústrojů rozplozovacích začasté nebývá splněna ve květu rostlin obojakých, poněvadž často v obojakém květu prašníky zrají dřív než blizna (květy protandrické, na př. u kakostovitých, zvonkovitých, spoluložných, slézovitých a j.), nebo naopak (květy protogynické, na př. u tomky, biky chlupaté, čemeřice a j.), nemůže tudíž opylení vykonati se cestou nejkratší, t. j. uvnitř květu, nýbrž [Pyl] musí přenesen býti z jednoho květu na zralou právě bliznu květu jiného (opylení zkřížené), což jest možno, poněvadž na různých rostlinách, ba často i na témže exempláři rostlinném vývoj květů neděje se současně. Zjev posloupného uzrávání pohlavních ústrojů zove se dichogamie, a rostliny s touto vlastností květů dichogamické (dichogamy). U veliké většiny jiných rostlin ovšem tyčinky i pestíky v témž květu současně uzrávají, ale tu opět zhusta znemožněno jest opylení vlastním [Pyl]-em (samoopylení) ve květech obojakých tím, že pohlavní ústroje zaujímají polohu, která přímý jejich dotyk vylučuje, pročež i zde zúrodnění zkřížené jest nutné a jediné možné. Proč samoopylení tak úzkostlivě se zamezuje a křížení k platnosti přivádí, vysvětlují pokusy s umělým opylováním květů ([Pyl] se tu přenáší pomocí štětičky na bliznu i brání se tomu, aby odjinud k bliznám přístupu neměl), podle nichž u mnohých rostlin obojakých, květy vlastním [Pyl]-em oplozené oproti zkříženým méně semen a špatnějších nasazují, ba někdy i jalové zůstávají. Na menším stupni dokonalosti, zdálo by se tudíž, že stojí ostatní obojaké rostliny, u nichž opylení vlastním [Pyl]-em jest možné. Skutečně by také nedokonalost tato mohla se státi rostlinám dotyčným osudnou, kdyby na straně druhé nebylo přírodou učiněno opatření, jež k tomu čelí, aby i v tomto případě opylení zkřížené provádělo se s větší pravděpodobnosti a jistotou než samoopylení a tudíž převládalo nad samoopylením. Jen u málo rostlin jest samoopylení květu způsobem jediné možným, u všech ostatních jevnosnubných jest pochodem obyčejným opylení zkřížené (ať už mezi květy obojnebo různopohlavnými). Opylení zkřížené může se díti buď mezi dvěma květy téhož jedince anebo dvou různých jednotníků. Od přirozeného opylení možno rozeznávati umělé, kteréž zahradníci již za starodávna zavedli a jež spočívá v tom, že [Pyl] s jednoho květu pomocí štětičky přenáší se na blizny květu jiného. Opylení zkřížené v přírodě děje se třemi prostředky podstatně se lišícími, totiž vodou, vzduchem a živočichy, podle čehož rozeznávají se rostliny hydrofilní (plantae hydrophilae), anemofilní (pl. anemophilae) a zoidiofilní (pl. zoidiophilae). Případy, kde opylení zprostředkuje voda, jsou dosti řídké, i lze je zařaditi do dvou skupin formálně odchylných. Do první skupiny náležejí všechny hydrofilné rostliny, u nichž voda přímo účastní se opylení tím, že z květů pod vodou rozkvétajících odplavuje [Pyl] a zanáší k bliznám květů jiných. Sem náležejí na př. řečankovité (Najadeae) a růžkatcovité (Ceratophylleae), které rozkvétají též pod vodou. Druhá skupina, kamž náleží Vallisneria spiralis, liší se od prvé tím, že voda není tu ústředím ku přenášení [Pyl]-u, ale pouhým prostředkem mechanickým ke svádění květů samčích a samičích, kterýmžto dotykem [Pyl] stírá se s prašníků na blizny. Květy samčí od Vallisnerie totiž od svých stopek záhy se utrhávají a proudem vodním nebo vlnami jsouce zmítány, narážejí na květy samičí, jež na dlouhých stopkách připevněny zůstávají a na vodě vzplývají. Velká většina ostatních rostlin vodních a bahenních povznáší své květy nad vodu, aby opyleny byly buďto vzduchem nebo živočichy. Rostliny anemofilní, u nichž opáleni zprostředkuje vzduch, vyznačují se okvětím často bylinným nebo mdle zbarveným, nepatrným, někdy scházejícím, [Pyl]-em hojným a hladkým, který již slabým vánkem do vzduchu se rozptyluje. Blizny tu bývají k zachycení [Pyl]-u zvlášť zařízeny, majíce tvar pérovitý nebo štětičkovitý. U druhů jednodomých, zvláště u druhů dvojdomých postaráno jest o bezpečné opylení květů samičích tím, že se tvoří [Pyl]-u nepoměrně více (než na př. u rostlin zoidiofilních) a že také vznikámnohokráte více květů samčích nežli samičích (jehličnaté, číškovité a břízovité). Celá řada listnatých stromův a keřů jehnědokvětých počíná z jara dříve kvésti, nežli se vyvinou listy, které snadnému přenášení [Pyl]-u překážejí. V tom shledávati dlužno zařízení velmi účelné. U jednotlivých rostlin často květenství samčí nalézá se nad květenstvím samičím (kukuřice, třtina cukrová) i stačí tudíž k opylení, když [Pyl] již působením své tíže ve vzduchu k zemi klesá. Aby rozprašování [Pyl]-u vzduchem se usnadňovalo, o to postaráno bývá tím, že části, jež nesou prašníky, jsou velmi dlouhé a chabé, tak že snadno slabým vánkem se otřásají. U jehnědokvětých (lísek, bříz, topolů, dubův atd.) jest vřeteno jehnědy po jejím rozkvětu prodloužené a chabé, u některých šťovíků (Rumex acetosa a R. acetosella) a mezi travami u třeslice (Briza media) stopky květní jsou tenounké a pohyblivé. U ostatních pak trav samy prašníký vyčnívají na dlouhých, chabých nitkách z květů daleko ven a otřásají se při každém pohybu vzduchu. Některé rostliny, jako kopřiva (Urtica),Celtis,Parietaria, mají zvláštní zařízení, kterými [Pyl] z prašníků vymršťován bývá do vzduchu. Rostliny zoidiofilní jsou takové, u nichž opylení zprostředkují živoucí zvířata, nejčastěji hmyz hledající ve květech medovou šťávu nektarií (řidčeji [Pyl]) ke své výživě. Při návštěvě květů přichází živočich některým místem svého těla ve styk s rozpuklými právě prašníky, popráší se tamtéž a setře opět v jiném květě přebytek zachyceného [Pyl]-u na bliznu atd. Zrnka pylová v tomto případě mívají drsný povrch (exinu) aneb jsou pryskyřičnými vyloučeninami lepkavá, což usnadňuje jejich zachycení na těle živočicha resp. na blizně, jejíž povrch v době opylení schopné také lepkavý bývá. Pro květy zoidiofilní význačné jsou zmíněné medové žlázky (nektarie), v nichž musíme právě shledávati lákadlo zvoucí živočichy k návštěvě květu, a to právě proto, aby opylení zkříženého zprostředkovali. Také vůně a nápadné barvy květů, odlišné od zeleně vegetativních ústrojů (listů) jsou zařízení čelící k tomu, aby návštěvníci květů na tyto upozorněni byli a je po vůni a barvě specifické poznávali, resp. rozeznávali. Vůbec možno s velikou pravděpodobností souditi na květy zoidiofilní již dle jejich barev a přítomnosti nektarií, neboťanemofilní i hydrofilní květy namnoze jsou zcela nenápadné, t. j. nahé nebo opatřené okvětím mdle zbarveným, často bylinným. Ze zvířat obyčejně zprostředkuje opylení hmyz (rostliny entomofilní), vzácněji drobní ptáčkové (r. ornithofilní). S druhým případem shledáváme se jenom v krajinách tropických. Čistě ornithofilní jest na př. Marcgravia nepenthoides, jejíž opylení děje se prostřednictvím kolibříkův a jiných drobných ptáků hmyzozravých. Tato rostlina má visuté okolíky květů, na jejichž zpodu uprostřed nalézá se po jednom nektariu složeném z několika džbánečkovitých nádržek medových. K těmto sletuje se rozmanitý hmyz a za ním táhnou řečení ptáci hmyzožraví, kteří při tom zavaditi musí tělem o tyčinky z květů vyčnívající, jejichž [Pyl] stírají opět na blizny jiných květenství.-Veliká rozmanitost panuje v obsáhlé skupině rostlin entomofilních. Shledáváme u nich zařízení nejpodivnější, jež odpovídají velikosti a tvaru těla hmyzu, jenž ten který květ navštěvuje a opylení jeho nevědomky vykonává. Medníky nalézají se obyčejně na dně květu, v ostruhovitých přívěscích plátků korunních a vůbec na takových místech, k nimž hmyz jinak proniknouti nemůže, než dotknuv se tyčinek a blizen. Aby při té příležitosti vyloučeno bylo samoopylení a pojištěno opylení zkřížené, existují rozmanité zařízení. Tak na př. není bez významu okolnost, že u mnohých květův obojakých blizny vynikají nad tyčinky, neboť hmyz přinášející na svém těle něco [Pyl]-u z prvého květu, musí jej setříti na blizně druhého, čímž pojištěno jest opylení zkřížené (motýlokvěté, pyskaté, krtičníkovité). U šalvěje mají tyčinky konnektiv napříč rozšířený (v podobě vahadla) a hmyz (medák) naraziv při návštěvě květu na sterilní konec způsobí, že druhý, pylovým váčkem opatřený konec konnektivu dotkne se jeho hřbetu a [Pyl] svůj tamtéž zanechá. Podobné zařízení nalézá se též u krtičníkovitých, kdež osinovité neb štětinovité přívěsky na zpodu prašníků umístěné působí jako paka nějaká, jichž stisknutí dovnitř květu (na př. při návstěvě hmyzu) způsobí, že prašník k tělu hmyzímu se přitiskne a [Pyl] svůj na ně vysype. Podivná zařízení jsou též u Orchideí. Tak na př. u vstavače (Orchis) pylový prášek každého váčku slepen jest v jednu hmotu (pollinodium), jež ve stopku na zpodu svém lepkavou žlázkou opatřenou se prodlužuje. Hmyz, jenž navštíví květ, přilepí si tyto žlázky na přední čásť hlavy (na př. na sosák) a vytáhne pollinodia z váčku, jimiž pak při návštěvě druhého květu narazí na bliznu, tak že se na ní přilepiti musí. Podobné zařízení jest Asclepiadeí. U t. zv. dichogam, kdež pohlavní ústroje nestejně brzo se vyvíjejí, pojištěno jest opylení zkřížené tím, že prašníky a blizny za zralosti své jak v samčím, tak v samičím květu zaujímají tutéž polohu, tak že [Pyl] na témž místě těla hmyzu se stírá, kde později blizna se dotýká (protandrické, okoličnaté a složnokvěté). U kakostu s květy rovněž protandrickými tyčinky v době své zralosti zvláštními pohyby přiklánějí se k bliznám, v té době ještě neschopným oplození a tudíž při sobě ležícím. Po vypylení navracejí se tyčinky opět ve svou původní polohu a zároveň také rozvírají se blizny, které mezi tím uzrály. Z protogynických entomofil pamětihodný jest podražec (Aristolochia), jehož rozvité květy tvoří dlouhou rouru opatřenou v přední části na vnitřní ploše hojnými tuhými chloupky, volným koncem nazpět mířícími. Hmyz hledající nektar může sice snadno do vnitř květu proniknouti, ale cestu nazpět brání mu tuhé, proti němu obrácené chlupy. Musí tudíž se trvati v dutině květní, až chloupky tuhosti své pozbyly, při čemž zmítáním svým dříve bliznu oplodí a pak z prašníků otevřených [Pyl]-u nabéře, aby v jiném květu opět totéž se opakovalo. Zvláštní případ komplikovaného zařízení čelícího k tomu, aby dosaženo bylo opylení zkříženého, jest u entomofilních rostlin některých t. zv. heterostylie, spočívající v tom, že blizny nebo prašníky ve květech různých jedinců čnějí nestejně vysoko. Hmyz navštěvující květ setře [Pyl] na bliznu s onoho místa svého těla, které v jiném květu jiného jedince přišlo ve styk s prašníkem, a naopak. Rozeznávají se pak rostliny o dvou různých délkách blizen (dimorfní heterostylie, jako u Primulaceí) a rostliny o třech různých délkách blizen (trimorfní heterostylie, druhy rodu Oxalis a kýpreje-Lythrum).

 
Stránky, vytvořené s láskou a úctou k přírodě, včelám a přírodním zázrakům....